Byly doby, kdy v litoměřickém okrese fungovalo sedm radioklubů a do každého z nich mohl zavítat každý nový zájemce o radioamatérské vysílání. A téměř každý měl i kroužek mládeže.

Byly doby, kdy nebylo problémem natáhnout ve městě deset metrů drátu jako anténu a začít vysílat.

Byly doby, kdy se nedala vysílačka za rozumných podmínek koupit, a tak se bastilo.

Časy se ale změnily ……

Ze sedmi radioklubů dnes v litoměřickém okrese nefunguje jediný. Natáhnout mezi dvěma domy soukromých majitelů deset metrů drátu se stává problémem. Ti šťastlivci, kteří se nemusí nikoho ptát a mohou si anténu natáhnout na vlastním pozemku ve městě, nakonec stejně zjistí že na ni, díky elektromagnetickému smogu, stejně moc neslyší. A navíc, díky „kvalitě“ a elektromagnetické kompatibilitě všemožné spotřební elektroniky, která nás dnes obklopuje, mají velké problémy s rušením. Vím dokonce o případu, kdy jeden radioamatér rušil automatickou pračku souseda. Nejzajímavější na tom bylo že ji rušil zejména když nebyl doma. To ale vůbec nevadilo, anténa byla dobře viditelná pořád a ani odborné vyjádření ČTÚ že takovéto rušení je naprostý nesmysl anténu nezachránilo. A tak i když se dnes dá koupit radiostanice za pár tisíc a ze zkoušek na radioamatérskou koncesi zmizel největší strašák – zkouška z telegrafie, tak radioamatéři stárnou a vymírají.

Tak jsem se s tím rozhodl něco udělat. Nedělám si iluze, že jedena fungující parta situaci nějak podstatně změní. Chci ale ukázat a v maximální možné míře se podělit o zkušenosti, jak lze radioamatérský sport úspěšně provozovat i v dnešní době a že i dnes má tato aktivita mládeži co nabídnout.

A tak vznikl projekt Anténní farmy mládeže ...

květen 2008                                                                                             Luděk, OK1VSL